Dynamika pádu
Vedle eruptivní povahy pádu Dvojčat, na niž jsme už poukázali, a která sama o sobě zřetelně svědčí o nepřirozeném, záměrném charakteru jejich demolice, je tu i další argument odvozený z rychlosti, resp. zrychlení pádu.
Nechme tedy nejprve stranou otázku iniciace kolapsu a věnujme se tomu, jak došlo – po nějakém prvotním statickém selhání v oblasti nárazu letadel – k postupnému kompletnímu rozdrcení obou věží.
Závěr NIST (=balík prázdné slámy)
Obraťme se nejprve na závěry NIST, který po krizové agentuře FEMA v roce 2002 přebral štafetu technického vyšetřování a po třech letech, v září 2005, vydal svou Závěrečnou zprávu o kolapsu WTC 1 a 2. Zpráva má přes 10 tisíc stran velkého formátu, popsaných nejrozmanitějšími technickými podrobnostmi a modely. Co NIST píše o tom, jak a proč kolaps nastal? Jak se mohla robustní ocelová konstrukce, pod místem nárazu letadel zdravá, za pár vteřin kompletně rozsypat? Vůbec nic!! Hypoteticky pouze navrhuje právě jen to, co mohlo „pravděpodobně vést k iniciaci kolapsu“, ale vůbec nezkoumá průběh kolapsu jako takového, prostě konstatuje, že po své iniciaci se prý kolaps stal nevyhnutelným („collapse initiation were reached and collapse became inevitable“, NCSTAR1 v pozn. pod čarou na s. 82)!
A na dodatečné dotazy odborného publika ohledně mechanismu kolapsu NIST odpovídá:
„Vědecky jsme demonstrovali, co bylo třeba k iniciaci kolapsu. Když pak kolaps začal, videozáznamy ukazují jasně, že nebyl zastaven podlažími níže. Takže jsme nedělali žádné výpočty, abychom demonstrovali, co je jasné z videí.“
Vidíme, že tu máme opět co dělat s mlžením a absurdní logikou, typickou pro celé „vyšetřování“. Navíc uvidíme, že i hodnota „vědecké demonstrace“ iniciace kolapsu je menší než nula.
Palačinkový kolaps (který se nekonal)
Zpočátku se uvažovalo o tzv. palačinkovém kolapsu (pancake collapse). Jedno podlaží se utrhne a dominovým efektem jsou strhávána další. Problém? Dole nám chybí jednak naskládané palačinky podlaží a pak také uprostřed nich trčící - nyní odlehčený, rozměrem menší, ale o to robustnější - mrakodrap ocelového jádra. Zkrátka, tudy cesta nevedla.
Pile-driver teorie aneb beranidlo horních pater (které se nekonalo)
Další teorie, kterou se svým studentem do odborného časopisu Journal of Engeneering Mechanics doručil již dva dny po katastrofě Zdeněk Bažant, americký stavební profesor na Northwestern University (původem z Prahy) a z níž je i obrázek vpravo, tvrdí, že horní patra jako nadměrná zátěž či beranidlo rozdrtila celou zdravou konstrukci pod místem nárazu.
I to je neudržitelné, přestože se takový výklad těší oblibě (zastával ho např. R. Hamburger, autor FEMA zprávy), jelikož to přece musela být pouze gravitace, co budovu kompletně zdrtilo, když jsou všechny další možné příčiny tabu.
Důvody pro odmítnutí jsou přinejmenším dva (další plynou ze složitějších rozborů). Tím prvním je zákon akce a reakce, který říká, že zdánlivé beranidlo (ve skutečnosti nejslabší část věže, jejíž konstrukce je směrem vzhůru čím dál subtilnější) by bylo samo rozdrceno (silou stejné velikosti a opačného směru) dříve než by stačilo rozdrtit stejný počet pater pod ním. Druhým je fakt, že vůbec nic takového videa ani výsledné trosky neukazují a jde tu o ryzí teoretickou fantazii. Horní část věže byla rozprášena dříve než mohla svou „obrovskou kinetickou energií“ drtit (směrem dolů stále robustnější) části vespod. Kromě toho nikdo vážně neuvažuje, že by jednotlivé volně letící trosky budovy mohly vymazat masivní konstrukci jádra budovy.
Dynamické modely
Co tedy máme? Sám Bažant i další autoři publikovali ještě další dynamické teoretické modely. Společné je jim to, že jsou jednodimenzionální a patra uvažují homogenně jako strukturu s jistou průměrnou statickou odolností a hmotou. Jde tu pak fakticky o opakovanou aplikaci zákona zachování hybnosti a zákona zachování energie postupně padajících pater, tak jak to známe z řešení rázů ve fyzice obecně. Jde tu o to, nakolik věrohodně se tu zvolí koeficienty statické odolnosti, disipace energie při nárazu aj. Jestliže Bažant byl vedle dalších chyb přistižen při značném podcenění těchto parametrů a svou specifickou volbu ani následně nijak nezdůvodnil (podrobnosti např. zde, zde nebo zde), máme tu na scéně těchto modelů dalšího (už dříve představeného) význačného odborníka českého původu, 
doc. Ivana Němce z VÚT v Brně, přímo se specializujícího na dynamiku budov a její realistické modelování. Ten se svým týmem nejprve představil a poskytl k odborné diskusi svůj model pádu na několika mezinárodních konferencích a poté jej kompletně publikovali v monografii Dynamics of Collapse of a High-Rise Building (2014). I ve variantách, kde svůj model budovy oproti realitě výrazně oslabil v mnoha ohledech - předpokládá například, že sloupy nepůsobí při pádu žádný odpor a že veškeré trosky dopadají do půdorysu budovy - je pád mnohem pomalejší, než bylo pozorováno nebo se v realističtějších (ale stále pevnostně podhodnocených) případech zastavuje. Jako resumé se uvádí: „To vede k závěru, že mechanika pádu musela být jiná, než se předpokládá ve zprávě NIST a také než předpokládali autoři této knihy, totiž že padající hmota nenarážela do nehybné hmoty pod ní, ale narážela do hmoty, která začala padat ještě před nárazem.“ Víc autoři zřejmě napsat nemohli a ani to není třeba.
Rychlost pádu
Zastavme se ještě u změřené rychlosti, resp. zrychlení pádu a jeho srovnání s pádem volným. Předmět puštěný z výšky odpovídající výšce dvojčat (415 m) by (ve vakuu, resp. se zanedbáním odporu vzduchu) dopadl na zem za 9,2 s. NIST konstatoval pro WTC1 11 sekund a pro WTC2 dobu 9 sekund. A ve své zprávě ve shodě s tím uvádí, že věže „šly dolů“ v podstatě volným pádem („came down essentially in free fall“, NCSTAR1, s. 146). Přesné určení této doby ovšem není zcela bez potíží, zejména stanovení jejich dopadu, kdy scenérii zahaluje oblak kouře a badatelé se pak orientují např. podle zvuku. Pokud jde o pomalejší (druhý - WTC 1) pád, přesnější měření jeho počátku tu přehledně podal učitel David Chandler. Dospěl k hodnotě cca 64 % gravitačního zrychlení. Můžeme tedy říct, že počátek pomalejšího z obou pádů je na úrovni dvou třetin pádu volného.
Zde se zdánlivě otevírá prostor pro spekulace, zda ono třetinové zbrždění nebylo právě dáno drcením konstrukce mrakodrapu na úkor pohybové energie. Už zmíněná Němcova i další analýzy ukazují, že nikoli. Že zpomalení oproti volnému pádu by muselo být výrazně větší. Navíc je pohyb hladký a absentují v něm nárazy, které by odpovídaly destrukčním přenosům energie při drcení jednotlivých pater, které jsou jinak charakteristické pro čistě gravitační fázi hroucení demolovaných budov. (viz např. Chandlerovo názorné vysvětlení v tomto videu (en).)
Závěr podkapitoly
Tato podkapitola by snadno mohla svádět k rezignaci vůči odborné úrovni diskuse, která se snaží vypořádat se „složitou dynamikou pádu“ a kde si odporují renomované odborné autority. Hlavní argumenty lze ovšem dobře pochopit s výbavou běžné středoškolské fyziky (zejména třetího a druhého Newtonova zákona, resp. zákona zachování hybnosti), ti, kdo si troufnou na články odbornější, si je jistě také snadno najdou.
Pro čtenáře ostatně detaily tak či tak značně zjednodušených výpočtů nemusí být nijak zásadní. Samotný charakter demolice, ono naprosto nevídané ROZPRÁŠENÍ budov, jak ho lze vidět v dostupné videodokumentaci pádu i jeho trosek je tu snad dostatečně výmluvný, než aby bylo nutné se přít o to, jaká rychlost zhroucení by snad ještě mohla být s ohledem na konstrukci přijatelná či nikoli.
Odkazy
- Pro dobrý a názorně zjednodušený přehled můžeme opět odkázat na Mazzuccův dokument, resp. závěrečnou půlhodinu jeho druhého disku.
- Přehledová publikace ae911truth.org o fyzice pádu dvojčat (en).