Konspirace a konspirační teorie

Kaceřování odpůrců oficiální verze událostí 11. září jako „konspiračních teoretiků“ je tím oblíbenější, čím méně se o významu této nálepky přemýšlí.

Nikdo ve skutečnosti nepochybuje o tom, že teroristické útoky 11. září byly konspirací (spiknutím). Nade vší pochybnost šlo o zločinnou akci plánovanou a uskutečněnou více než jedním člověkem. To je definice konspirace, spiknutí. Vyložit, co se stalo, může jedině konspirační (spiklenecká) teorie. Jde jen o to jaká. Zda ta oficiální, označující za pachatele muslimské fanatiky, nebo teorie jiná, která viníky útoků spatřuje jinde.

Spiklenci z CIA nemají rádi konspirační teorie

Hanlivé nálepky „konspirační teorie“ a „konspirační teoretik“ se začaly v médiích houfně objevovat krátce poté, co Warrenova komise uzavřela své vyšetřování tím, že jediným pachatelem atentátu na prezidenta Kennedyho byl Lee H. Oswald. CIA tehdy (1967) vydala pokyn (CIA-memo), aby se v médiích takto začali nálepkovat všichni, kdo oficiální zprávu komise kritizují nebo zpochybňují.

Je zdokladováno, že během 45-ti let před vydáním tohoto pokynu, byl výraz „konspirační teorie“ použit ve Washington Post a New York Times (jako určujících tiskovinách nejen v USA) jen 50-krát, tj. asi jednou za rok, a sousloví „konspirační teoretik“ se tam neobjevilo ani jednou. Ve 45-ti letech po jeho vydání se výraz „konspirační teorie“ objevil 2630-krát, tj. více než jednou týdně, a výraz „konspirační teoretik“ 1118-krát.

Připomeňme ještě, že Allen Dulles, zakladatel a dlouholetý šéf CIA, kterého Kennedy vyhodil z tohoto postu, a pohrozil rozprášit Agenturu na tisíc kousků, byl jedním ze sedmi členů Warrenovy komise a spolu s úřadujícím šéfem Agentury měl zásadní vliv na výběr komisi předložených informací.

Oficiální konspirační teorie vs. alternativy

Všimněme si, že v Kennedyho případě mělo označení „konspirační teorie“ ještě svůj smysl, neboť oficiální verze tvrdila, že pachatelem byl osamělý střelec. To už neplatí ohledně 11. září. O to více je zde třeba tabuizovat jakékoli opravdové uvažování, aby se dal prostě vytěžit hanlivý setrvačný sentiment, který se mediálním propagandistům na tuto nálepku podařilo navázat a vytvořit z ní spouštěč Pavlovovského reflexu, který v mžiku uzavírá a zatemňuje mysl posluchačů. V podstatě nám její frekventovanost pouze ukazuje, nakolik se nevědomky stáváme součástí orwellovského světa.

Pokud zastánci oficiální verze v této dehonestující praxi ohledně kritiků oficiální verze pokračují, a to se děje tím více, čím méně jsou schopni čelit reálným argumentům, je zřejmě účelné, dát jim to na vědomí přinejmenším tak, že oficiální verzi budeme označovat také jako oficiální konspirační teorii.

Na těchto stránkách jsou shromážděny důkazy o tom, že oficiální konspirační teorie je absurdnější než všechno, co se snaží její zastánci hovorem o „konspiračních teoriích“ evokovat. Navíc předáci z „hnutí za pravdu“ ve své většině žádné alternativní spekulace ohledně viníků-konspirátorů nespřádají. Ať už jsou to architekti a inženýři, vědci, hasiči, piloti, Judy Wood nebo Konsenzuální panel. Omezují se na zdůrazňování absurdit oficiální verze a jednoduše požadují nové vyšetřování.

Spiklenecké uvažování hledačů pravdy je nepřípustné nikoli proto, že je spiklenecké, ale že místo na zoufalce tohoto světa, páchající sebevražedné atentáty, ukazují jimi prezentovaná fakta sama „nekorektním směrem“, mezi muže na opačné straně společenského žebříčku.

Nic výjimečného v historii

Jistěže nelze popírat, že existuje množství konspiračních teorií, které jsou nepodložené nebo ryze vyfabulované. Neměli bychom však zapomínat také na to, že historicky jsou konspirace (resp. operace pod falešnou vlajkou) něčím prastarým a obvyklým, zejména v kruzích těch, kteří bezskrupulózně usilují o moc nebo vlastní prospěch.

Kdyby Hitler neprohrál válku, v celé Říši by se zcela samozřejmě mělo za to, že zapálení Reichstagu způsobili bulharští komunističtí teroristé a incident v Gliwicích by byl všem slušným lidem znám jako agresivní polská provokace, na níž zkrátka říšská obrana musela pádně reagovat. Ti, kdo by chtěli tvrdit něco jiného, by jako „konspirační teoretici“ přinejmenším pozbyli veškerou společenskou vážnost.

Tak lze historicky připomenout už Nerovo zapálení Říma, svedené na křesťany. Z posledního století pak Mukdenský incident, kdy Japonci jako ospravedlnění své invaze do Mandžuska odpálili bombu na železniční trati, a dlouhou řadu dalších účelově zinscenovaných operací pod falešnou vlajkou. Pro stručný a neúplný výčet lze odkázat na Wikipedii.

Z doby nedávné lze pak připomenout vylhané záminky pro americkou (resp. koaliční) invazi do Iráku, kterou sám nastrčený hlavní herec, ministr zahraničí Collin Powel, později označil za „nejnižší bod své kariéry“ (lowest point in my life) a o níž jestřábí stratég Zbigniew Brzezinski při pozdějším kongresovém slyšení hovoří jako o součásti mýticko historického narativu pro ospravedlnění zamýšlených akcí.

A jakkoli je teroristický incident 11. září 2001 v celé této kategorii „league of its own“ - zcela výjimečným počinem, nepřekvapí alespoň, že hlavní autor Zprávy vyšetřovací komise v případu 11. září, Philip Zelikow, je odborníkem právě v oblasti vytváření veřejných mýtů.

Výhled

Trvalo 64 let, než CIA zpřístupnila utajované dokumenty, které podrobně mapují její stěžejní účast ve zorganizování spiknutí - puče v Íránu, vedoucího k odstranění demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka a instalaci diktátorsky vládnoucího šáha. Jde přitom o případ z druhé strany zeměkoule, „z jiného světa“ (z U.S. pohledu), který je navíc zainteresované veřejnosti fakticky už několik desetiletí dobře znám. Mimo jiné díky memoárům tehdejšího řídícího agenta Kermita Roosevelta, publikovaným 26 let po íránském převratu. I proto jeho zdokumentované přiznání v podstatě nevzbudilo valnou pozornost médií či veřejnosti. Postupně jsou odtajňovány i některé spisy týkající se atentátu na JFK, přestože vydání klíčových a „zvláště citlivých“ dokumentů je vždy znovu odsouváno na pozdější termíny. I když podle průzkumů většina americké veřejnosti oficiální verzi s jedním střelcem nevěří, eliminační nálepka „konspirační teorie“ si tu stále uchovává svou manipulativně zastírací účinnost a pravda se do veřejného prostoru – mainstreamu – „ve své nahotě“ ne a ne probojovat; nanejvýš tak ještě v umírněné a beletristické, tedy nezávazné podobě, jak ji tam onehdá (1991) nahodil ve svém oscarovém bijáku Oliver Stone (JFK).

Vezmeme-li v úvahu výbušnost, osobně emocionální i politickou, kterou oproti oběma kauzám v sobě nese případ 911, naděje na to, že bychom se za svého života mohli nadít „oficiální korekce“ původní vylhané verze, se jeví jako čirá bláhovost. Tedy aspoň v naší („euroatlantické“) části světa. Z globálně politického posunu a propagandistického kapitálu, který si touto operací její původci nachystali, těžili a mohou těžit na úkor všech ostatních ještě dlouho.

Naděje, a zároveň výzva doby, tu spočívá jedině v tom, že začneme bez čekání na oficiální autority s poznáváním, odhalováním a zkoumáním sami. Aktivně, beze strachu z frázovitých eliminačních nálepek typu „konspirační teorie“, bez zbytečné negativity, s důvěrou v dobro, spočívající v základech tohoto světa, i v konečnou platnost starého hesla, které je vepsáno na naší prezidetské zástavě.